Ukázka číslo 1.
Obálka a anotace - to je jediné, co z Pana Davise většina lidí vidí. A co vy? Chcete víc? Jako ochutnávku nabízím krátkou ukázku, která byla publikována na portálu Pište povídky.
Ukázka...
Jednoho jarního dne stál pan Davis na terase a vyhlížel sluníčko. Já s Emily jsme ještě ani nedojedly snídani, když se k nám obrátil.
„Dneska bude krásný den,“ prohlásil vesele. „Co budete dělat, dámy?“
„Projedu se na Pucíkovi.“
„Malanda říkala, že bude chytat lelky,“ usmála se Emily. „Chci být užitečná a pomáhat jí.“
„Ať tě to ani nenapadne! Slíbily jste mi, že se dneska budete učit,“ zamračila se Lucy.
„Ale proč? Malanda bude potřebovat pomoc,“ namítla Emily žertem.
Lelek? Měla jsem tušení, že to bude nějaký druh zeleniny; nejspíš podlouhlý a fialový. Jen mi nešlo na rozum, proč by se zelenina měla chytat.
„Vy se budete učit a Amanda taky žádné lelky chytat nebude,“ řekl pan Davis a pak se k nám tajemně naklonil. „Lelkové jsou příšerně nebezpečná stvoření. Mohla by vás pokousat.“
Rozesmály jsme se.
„Ale snad by nevadilo, kdybychom si odpoledne zahráli kriket, nemyslíš, Lucy?“ obrátil se na paní Davisovou. „Už by bylo na čase to slečny naučit.“
„Má to něco společného s kočkama?“ rozzářily se Emily oči nadšením.
„Nemá. Kriket je hra.“ opravil ji pan Davis.
„Něco jako na babu?“ napadlo ji.
„…Skoro,“ zaváhal Lee. „Něco takového.“
Přestože kriket nesplnil Emilyna očekávání, vyklubala se z něj docela příjemná hra. Už jenom to, že jsem mohla do něčeho praštit pálkou – pokud to zrovna náhodou byla trefa – nám připadalo zábavné. Panu Davisovi to také zpočátku připadalo vtipné. Tedy do té doby, než se Emily podařilo vysklít okno tajemného pokoje. V tu chvíli pan Davis prohlásil, že jsme na kriket moc malé a vzal nám pálky.
https://piste-povidky.cz/kniha/125
